Čarodějnice

Milý čtenáři, 

jestli ti někdy bude připadat, že se v Encovanech nic neděje, věz, že jsi tam nikdy nebyl 😊

Byl jednou jeden kopec – obyčejný, travnatý, sem tam pole, vinice. sem tam krtinec. Ale jakmile se přiblíží poslední dubnový den, kopec se začíná třást. Ne, není to zemětřesení, ale je to vzrušení. Protože přesně ten náš pahorek má tu čest být každý rok centrem čarodějnického dění.
Obyvatelé Encovan jsou mírumilovní lidé, ale jednou ročně všichni zjistíme, že ty čarodějnice nejsou jen z pohádek, ale že skutečně žijí mezi námi. 

Úderem páté hodiny odpolední se obloha zatáhla a naše poklidná náves se začala proměňovat v parkoviště roztodivných létajících zařízení. Ty modernější přiletěli na mopech a jiných elektrických kartáčích, ale ty letité, ty, co si ještě pamatují místní jeptišky na zámku, které se tak utrhly ze řetězu, až byly vykázány, přilétají na veteránských značkách typu "Rottovo koště 1850". Náves máme malou, a tak nejsme schopni pojmout tak velký letový provoz, jako má letiště Václava Havla nebo sousední obce, ale i přesto se provoz podařilo zvládnout a každá babka, i ta naježená, měla u nás své místo zajištěno.

Zkrátka a dobře, jako každý rok, když se slunce začíná opírat do rozkvetlých pampelišek a košťata v předsíních nervózně vibrují, začíná se v Encovanech šeptat: "Už je to tady…"
Ano, slavné Pálení čarodějnic, první z akcí, která otevírá nový rok a my se tak po dlouhé zimě konečně scházíme.
Ale letos – letos to bylo jiné. Vrchní černokněžník se omluvil (byl údajně proklet v holuba), letěl jiným směrem a tak velení převzala odvážná a veselá paní místostarostka, protože to k takovýmto akcím prostě patří.
Na své si však přišla i ta nejmenší čarodějná havěť. Děti soutěžili jako o život, učili se míchat lektvary, běhali, skákali a prostě si to užívali, jak se na takové slávě sluší a patří.
A teď se určitě ptáte, kdo byl ale tou hlavní hvězdou večera? Kdo byla ta vrchní čarodějnice? Ono upálit paní místostarostku přeci nejde, nejsme ve středověku 😊

Letošní rok k nám zavítala čarodějnice Vaculda. Na první pohled, a to je potřeba si říci, úplně fešanda to nebyla.
Malá, hnědá, tváře divné, pod plachetkou osoba. O berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba! Někdo by mohl namítat, že je tu jistá podobnost s básní Polednice, ale kdo Vaculdu viděl osobně, musí mi dát za pravdu.
A proč se vlastě ty odporné bytosti pálí? Tak kdo by je chtěl mít doma, no ne? 😊 Ale správně to je tak, že právě na filipojakubskou noc mají údajně zlé síly největší moc a právě oheň je má odrazovat od páchání zlých skutků.
Úderem půl osmé večerní jsme se tedy s Vaculdou rozloučili a za praskotu ohně tak uskutečnila svůj poslední vzlet.

Během odpoledne jsme se ale dočkali také pár malých překvapení. Nejprve vystoupily s čarodějnickou písničkou Kája Ranšová a Maruška Salavová a když zvítězil měsíc nad sluncem, tak nám předvedl své ohnivé umění Petr Král. Dokonce se nám podařilo ozdobit májku i přes to, že prostor kde běžně bývá (alespoň tu první noc) je v rekonstrukci. Není to sice obecní chlouba, ale je naše a její přitažlivost je zřejmě letos tak velká, že je stále na svém místě. 

Když odletěla Vaculda a nastal konečně klid, děti si mohli opéct buřty, dát si bezinkovou limonádu a dospělí se mohli občerstvit pivem anebo klobásou.
Zkrátka a dobře… noc to byla dlouhá, voňavá, roztančená a plná smíchu. Čarodějnice shořela, ale nálada ne.
A tak Encovany opět přežily svůj čarodějnický svátek. Bez starostí, bez výjezdu hasičů, a s o to větším srdcem.
 

Rád bych touto cestou poděkoval všem, kdo se na akci jakkoli podílel. Bez vaší pomoci a podpory by to nebylo možné. 

 - Za Encovany z.s. - 

Velc Tomáš