Pálení čarodějnic – původ a historie

V noci z 30. dubna na 1. května nás čeká filipojakubská noc a pálení čarodějnic, což je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a a ochranou před nečistými silami.  Jedná se o starý pohanský svátek, který se postupem času změnil na lidový zvyk a dnes i společenskou událost. 

V minulosti patřila filipojakubská noc mezi noci, kdy prý zlé a nečisté síly vládly větší mocí než kdy jindy. Lidé věřili, že této noci v povětří poletuje spousta čarodějnic, letících na sabat. Proto se této noci také říká "noc čarodějnic".

Čarodějnice se před nočním shromážděním, které je vedeno samotným ďáblem, potíraly magickými mastmi, aby dokázaly na svých košťatech vzlétnout a posílily své magické schopnosti. Sabat se konal nejčastěji o úplňku přesně o půlnoci filipojakubské noci. Čarodějnice se scházely na horách, skalách nebo pustých místech. Na setkání se často měnily v různá zvířata, například v kozla, vlka, černou kočku nebo mouchu.

Posláním sabatu bylo představit ďáblovi, který setkání předsedal v podobě polokozla - poločlověka, poslání každé čarodějnice, dát jim nové úkoly, představit novou členku a udělat s ní případně vstupní rituál. 

Na sletu všechny účastnice tancovaly, zpívaly, někdy i nahé, skákaly přes oheň i do něj nebo i rituálně obětovaly. Víra v temné síly se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - především čarodějnic. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a lidé se jim často vyhýbali nebo se jich báli. 

Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně. Tento zvyk k nám přišel nejspíš z Německa a postupem doby se z výročních ohňů stalo "pálení čarodějnic" tak, jak je známe dnes. Dnes už se z "pálení čarodějnic" stala především společenská událost, kde se sejdou děti i dospělí a místo ochrany před temnými silami se jedná spíše o vítání jara a oslavu konce zimy.