Zítra přijď zas! - Diamantová svatba manželů Vackových

Píše se 27. prosinec roku 1943.

V Evropě zuří II. Světová válka, Generál Montgomery diskutuje s Eisenhowerem a Smithem o plánech na Operaci Overlord, Americký fyzik Robert Oppenheimer pokračuje ve výzkumu v rámci projektu Manhattan, který později povede k vývoji atomové bomby. V USA a Velké Británii se začíná testovat Penicilin. Ale tento den je významný ještě zcela něčím jiným. Tento den se začíná psát první část příběhu o jedné velké lásce. 

V malé kutnohorské vesničce Semtěš se do rodiny Vackových rodí malý chlapec, který dostává jméno Josef.

O dva dny dříve a dva roky později, tedy 25. prosince 1945 se v ukrajinské obci Mirohošť rodí do velmi početné rodiny (maminka byla z jedenácti dětí a tatínek z deseti) Linhartů, dcera Irina.

Zde se s datem narození pojí nejen radost a štěstí, ale na dnešní dobu již nevídaná věc. Místní kněz se s tatínkem veselil tak moc, až byla dcera formálně zapsána s datem narození o týden později, tedy 2.1. 1946.

Nedlouho po válce v roce 1947, když je ze Sudet odsunuto německé obyvatelstvo, stěhuje se rodina Vackových, v podstatě čistě náhodou do města Úštěk. Posledním vlakem v květnu téhož roku, pak z Ukrajiny do Československa reemigruje i rodina Linhartových. Mamince Iriny se z Mirohoště nechce odjíždět, ale když vidí, že se postupně před bolševismem stěhují všichni jejich přátelé, s cestou souhlasí. Irina jako osmnáctiměsíční miminko, podniká strastiplnou čtrnáctidenní cestu v kolébce, ze které během cesty několikrát málem vypadává. Tatínek ji později s úsměvem, ale i špetkou hořkosti vždy, když neposlouchala připomíná, že ji měl nechat vypadnout. Rodina se nakonec usídluje v obci Horní Chobolice a Irina dostává nové České jméno Jiřina.

Jiřina nastupuje do Litoměřic na jedenáctiletou střední školu (obdoba reálného gymnázia), po složení maturitní zkoušky začíná pracovat na poště a po krátkém čase nachází místo v laboratoři štětských papíren.

Josef se vyučí jako zedník přímo v Úštěku, později jeho rukami projde snad každá dominantní stavba v Polepech a okolí.

Jeho velikou vášní se ale stává sušení chmele. Do dnes, když o chmelu vypráví, oči mu září štěstím tak, až cítíte tu vůni sušených šištic a v myšlenkách se spolu vracíte do všech chmelnic a sušáren které znal. 

S nadsázkou by se dalo říci, že chmel byl nejen vášní, ale stojí za tímto krásným příběhem, který si dnes můžeme vyprávět.

Jiřina a Josef se prvně setkávají v roce 1962 na chmelové brigádě v Úštěku. Josefovi je 19 let a pracuje zde na sušičce, 17 letá Jiřina jako kulturní referentka. Než se však potkají, varuje Jiřinu kamarád Tikal, aby si dávala pozor na úštěcké chlapce. Jsou to prý chuligáni a jeden za sebou dokonce tahá cihlu na provaze. Přichází večer a Jiřina s Josefem se poprvé potkávají v místním biografu. Na ten okamžik již nikdo z nich nezapomene do konce života. Ale nechte se zmýlit, nebyla to zřejmě láska na první pohled, spíše, až na ten druhý. U prvního pohledu totiž panují jisté rozpory v pamětech.

"Je drzej, sahá mi na ramena, Tikal měl pravdu, jsou to chuligáni, cihlu ale nemá…" Jiřina dostává strach a utíká přes celé náměstí z kopce dolů na ubytovnu. Josef se mezitím zastaví v podloubí, objedná si pivo na kuráž a když ho dopije, vyráží pomalu směrem k ubytovně, kde bydlí Jiřina. Ta právě dobíhá ke vchodovým dveřím. 

"Kampak jdeš pěnkavko?" Ano, u dveří nestojí nikdo jiný, než ten chuligán před kterým utíkala. Ochromena strachem se s ním dává do řeči, myslíc si… "když se s ním budu bavit, nemůže se mi nic stát." Povídání to bylo nakonec dlouhé, upřímné, až strach opadá a Jiřina zjišťuje, že Tikal možná neříkal úplně pravdu. Josef zanechává tak dobrý dojem, až mu Jiřina na rozloučenou řekne onu osudovou větu… "Zítra přijď zase!" 

A tento letní večer se začíná psát příběh. Příběh jedné obrovské lásky, která bude trvat více, než 60 let. Josef slovo drží a následující den opět Jiřinu navštěvuje. Spolu se pak vidí ještě několikrát než v listopadu nastoupí základní vojenskou službu. Dva roky vojny je však dlouhá doba, Jiřina ale Josefovi pravidelně píše, a tak když se vrátí z vojny, znovu se setkávají.

Tatínek Jiřiny je však přísný, v té době se ještě přísnost nosí, a tak dává Josefovi na vybranou. Buď se spolu přestanou vídat anebo se vezmou. Josef již prokázal, že to není žádný chuligán, naopak se ukázal jako čestný a rovný chlap, a tak souhlasí.

Svatba to bude skromná, ale o to srdečnější. Oba mají velké rodiny, peněz není na zbyt, a tak s požehnáním rodičů a jen se dvěma kamarády, kteří jim sňatek odsvědčí, tajně odjíždí až do Ústí nad Labem, kde se 10. dubna roku 1965 stávají manželi Vackovými. Společně se pak stěhují do obce Hrušovany, kde žijí do dnes.

Narodí se jim celkem tři děti. Dcera Jiřina, syn Petr a dcera Kateřina. Díky lásce, kterou všem dávají se dnes mohou pyšnit 6 vnoučaty a 5 pravnoučaty.

Tady by mohl příběh skončit. V dnešní době, krátce po svatbě, ty krásné příběhy končí až příliš často. Ale v případě Jiřiny a Josefa Vackových je tomu přesně naopak. 10.4. 1965 začali psát svůj společný příběh, který trvá již neuvěřitelných 60 let. Jejich láska prošla radostmi i těžkostmi, ale nikdy nepolevila. Asi každého napadne otázka, jaký je ten recept na tak dlouhé a šťastné manželství? Podle manželů Vackových je to vzájemná láska, úcta a hlavně tolerance. Mýma očima, očima člověka, který ještě neměl takovou odvahu je toto obdivuhodné. 

Bylo mi ctí být součástí jejich dalšího, nového společného příběhu, který se odehrál 5. dubna 2025 v obřadní síni v Polepech, kdy manželé Vackovi obnovili svůj manželský slib a vlastně prvně zažili, jak vypadá taková svatba s rodinou a přáteli. Svatbu takovou, jakou si přáli — se smíchem, slzami dojetí a láskou, která naplnila celý sál.

Bylo mi ctí prožít společně s nimi tak významnou událost, jako je Diamantová svatba a bylo mi ctí mít možnost vyprávět alespoň část jejich příběhu. 

 - S laskavým svolením rodiny -

Velc Tomáš